Trumpův věk: proč 78 let v politice už tolik nevadí

Trumpův návrat do Bílého domu v roce 2025

Když Donald Trump v lednu 2025 znovu složil prezidentskou přísahu, mnozí političtí analytici se shodli na tom, že americká politika vstoupila do zcela nové éry. Trumpův návrat do Bílého domu byl historickým momentem, jakého Amerika nezažila od dob Grovera Clevelanda, který jako jediný prezident v dějinách USA zastával úřad ve dvou nespojitých funkčních obdobích. Trump se tak stal druhým mužem v historii, jemuž se podařilo tento mimořádný politický comeback uskutečnit, a to navíc v době, kdy čelil bezprecedentnímu množství soudních kauz a politických útoků ze strany svých oponentů.

Věk Trumpa, jak mnozí toto období nazývají, není jen prostým pokračováním jeho prvního mandátu. Je to něco kvalitativně odlišného, něco hlubšího a v mnoha ohledech radikálnějšího. Trump se vrátil posílen, s jasnou agendou a s pocitem, že tentokrát nebude omezován váháním svých spolupracovníků ani institucemi, které mu v prvním mandátu stavěly překážky. Věk Trumpa je charakterizován bezprecedentní koncentrací moci v rukou výkonné složky, snahou o přebudování federální byrokracie a odhodláním realizovat politiku, která byla v prvním mandátu jen načrtnuta.

Jedním z klíčových témat, která Trump ihned po nástupu do úřadu otevřel, bylo přistěhovalectví. Masové deportace, uzavření hranic a zpřísnění azylové politiky se staly symbolem jeho druhého mandátu. Kritici hovoří o porušování lidských práv, příznivci naopak o konečném prosazení práva a pořádku. Tato polarizace není náhodná — Trump ji vědomě živí, protože právě na ní stojí jeho politická síla a mobilizační schopnost.

Ekonomická politika druhého Trumpova mandátu se opírá o masivní celní opatření namířená především proti Číně, ale také proti tradičním americkým spojencům. Trumpovo přesvědčení, že cla jsou nástrojem národní prosperity, stojí v přímém protikladu k desetiletím liberální obchodní politiky, na níž byl postaven poválečný světový řád. Tato změna paradigmatu otřásá globálními trhy a nutí evropské vlády, včetně té české, přehodnocovat své ekonomické strategie a hledat nové cesty, jak se vypořádat s nepředvídatelností Washingtonu.

Zahraniční politika Trumpovy druhé administrativy přinesla zásadní otázky ohledně budoucnosti NATO a amerického závazku vůči evropské bezpečnosti. Trump opakovaně zpochybňoval smysl aliance a požadoval, aby evropské státy výrazně zvýšily své výdaje na obranu. Pro střední Evropu, která si je bolestně vědoma své geopolitické zranitelnosti a sleduje válku na Ukrajině, jsou tato slova více než jen rétorikou — jsou existenciální výzvou.

Trumpův vztah k médiím zůstal i ve druhém mandátu bouřlivý a konfrontační. Sociální sítě, především jeho vlastní platforma Truth Social, se staly hlavním kanálem jeho komunikace s veřejností, přičemž tradiční média jsou systematicky marginalizována a označována za nepřátele lidu. Tato mediální strategie je součástí širšího projektu přebudování americké informační krajiny, v níž loajalita k Trumpovi hraje stále větší roli.

Co znamená věk Trumpa pro svět za hranicemi Spojených států? Pro Českou republiku a celou střední Evropu je to především výzva k větší strategické autonomii a k hlubšímu promýšlení vlastní bezpečnostní a ekonomické politiky. Éra, kdy bylo možné spoléhat na americké záruky jako na samozřejmost, je nenávratně pryč, a Trumpův návrat do Bílého domu tuto skutečnost pouze potvrdil a urychlil. Svět se mění rychleji, než jsme zvyklí, a věk Trumpa je jedním z nejdramatičtějších projevů tohoto zrychlení.

Politika „Amerika na prvním místě ovládá svět

Donald Trump se vrátil do Bílého domu s jedním jasným poselstvím, které rezonovalo celou jeho předvolební kampaní i prvním funkčním obdobím: Amerika musí být vždy na prvním místě. Tato zdánlivě jednoduchá fráze však v sobě skrývá komplexní geopolitickou filozofii, která otřásla základy mezinárodního řádu budovaného desítky let po druhé světové válce. Svět sleduje s napětím, jak se tato doktrína promítá do každodenní reality globální politiky, obchodu i bezpečnosti.

Trumpova politika „America First není pouhou rétorikou určenou pro nadšené davy na předvolebních mítincích. Je to systematický přístup k zahraniční politice, který staví americké národní zájmy nad veškeré multilaterální závazky, spojenecké dohody i humanitární ohledy. Spojené státy pod jeho vedením přistupují k mezinárodním vztahům jako k obchodnímu vyjednávání, kde každý partner musí prokázat svou hodnotu a každá aliance musí přinášet měřitelný prospěch americkému daňovému poplatníkovi.

Evropa se ocitla v situaci, na kterou nebyla připravena. Dekády bezpečnostní závislosti na americkém jaderném deštníku a vojenské přítomnosti NATO se najednou ukázaly jako křehká konstrukce, jejíž budoucnost závisí na rozmarech jednoho muže v Oválné pracovně. Trump opakovaně zpochybňoval smysl NATO, označoval evropské spojence za příživníky, kteří se vezou na americké bezpečnostní záruky, aniž by za ně platili odpovídající cenu. Jeho požadavek, aby členské státy aliance vydávaly na obranu alespoň dvě procenta svého hrubého domácího produktu, přestal být diplomatickou formalitou a stal se existenciální otázkou.

Obchodní války se staly jedním z nejviditelnějších projevů trumpovské doktríny. Cla na evropské zboží, konflikty s Čínou, renegociace obchodních dohod — to vše jsou nástroje, kterými Trump demonstruje, že Amerika není ochotna hrát podle pravidel, která sama pomáhala vytvářet. Světová obchodní organizace, Mezinárodní měnový fond, klimatické dohody z Paříže — všechny tyto instituce a smlouvy se ocitly pod tlakem nebo byly přímo opuštěny, protože v Trumpově optice omezovaly americkou suverenitu a svobodu jednání.

Zvláštní kapitolou je vztah Trumpovy administrativy k Rusku a Číně. Zatímco vůči Pekingu zaujímá Washington tvrdě konfrontační postoj v oblasti obchodu a technologií, vztah k Moskvě zůstává záhadně ambivalentní. Kritici poukazují na to, že Trump opakovaně projevoval pochopení pro Putinovy argumenty, zpochybňoval podporu Ukrajině a naznačoval možnost dohody, která by mohla obětovat část ukrajinského území výměnou za mír. Tato politika vyvolává v Evropě hluboké obavy, protože by znamenala precedens, že agrese se může vyplatit.

Věk Trumpa přinesl světu nový druh nejistoty. Nejde jen o konkrétní politická rozhodnutí, ale o samotnou nepředvídatelnost jako strategický nástroj. Trump sám se chlubí tím, že jeho protivníci nikdy nevědí, co udělá příště. Tato taktika může být účinná při obchodním vyjednávání, ale v oblasti mezinárodní bezpečnosti vytváří nebezpečné vakuum, do kterého vstupují aktéři, kteří nejistotu vítají — autoritářské režimy, teroristické organizace i revizionistické mocnosti toužící překreslit mapu světa.

Domácí politika se přitom s tou zahraniční prolíná způsobem, který byl ještě před deseti lety nepředstavitelný. Trumpova rétorika o ochraně amerických pracovních míst, uzavírání hranic a potírání nelegální migrace nacházela ohlas u milionů voličů, kteří se cítili přehlíženi globalizací a kulturními změnami. Tento populistický základ mu dával mandát k razantním krokům, které by jeho předchůdci nikdy nepodnikli.

Svět se tedy nachází na křižovatce. Buď se mezinárodní společenství přizpůsobí nové realitě americké politiky „na prvním místě, nebo hledá alternativní struktury a partnerství, která by mohla kompenzovat americký ústup z globálního vedení. Obě cesty jsou plné rizik a žádná z nich nepovede zpět k pohodlné jistotě světa, který existoval před příchodem Trumpovy éry. A právě tato nevratnost je možná tím nejdůležitějším dědictvím, které tato politická epocha zanechá.

Masové deportace a zpřísnění imigrační politiky

Od prvních dnů svého druhého prezidentského mandátu dal Donald Trump jasně najevo, že imigrační politika bude jednou z jeho hlavních priorit. Slova z předvolební kampaně se rychle proměnila v konkrétní kroky, jejichž důsledky pocítily tisíce lidí napříč Spojenými státy i za jejich hranicemi. Masové deportace se staly symbolem nové éry americké politiky, éry, která se nebojí konfrontace ani mezinárodní kritiky.

Hned v prvních týdnech po inauguraci začaly federální agentury, především ICE – Immigration and Customs Enforcement, provádět rozsáhlé razie v různých částech země. Záběry z těchto operací obletěly celý svět. Lidé byli zadržováni na pracovištích, v kostelech, před školami. Komunity přistěhovalců žily ve strachu, který byl hmatatelný a každodenní. Rodiče se báli posílat děti do školy, lidé se vyhýbali nemocnicím, protože se obávali, že i tam na ně čekají agenti. Tento strach byl přesně tím, co část Trumpovy administrativy považovala za žádoucí efekt – odradit nelegální přistěhovalce od setrvání v zemi.

Trump opakovaně hovořil o tom, že Spojené státy jsou zaplaveny kriminálníky a teroristy, kteří přicházejí přes jižní hranici. Jeho rétorika byla ostrá, místy až dehumanizující, a kritici upozorňovali, že takový jazyk normalizuje nepřátelský přístup k celé skupině obyvatelstva bez ohledu na jejich individuální příběhy. Na druhé straně jeho příznivci argumentovali, že vláda konečně plní svou základní povinnost – chránit hranice a právní řád.

Jedním z nejkontroverznějších kroků bylo využití Zákona o nepřátelských cizincích z roku 1798, archaického právního nástroje, který byl naposledy použit za druhé světové války. Na základě tohoto zákona byli deportováni venezuelští migranti označení za členy gangu Tren de Aragua, a to bez standardního soudního procesu. Federální soudy se pokusily tyto deportace zastavit, nicméně administrativa tvrdila, že prezidentské pravomoci v oblasti národní bezpečnosti jsou nadřazeny soudním příkazům. Toto napětí mezi výkonnou mocí a soudnictvím se stalo jedním z definujících témat celého období.

Zpřísnění imigrační politiky se neomezovalo pouze na deportace. Administrativa výrazně omezila možnosti žádat o azyl, zavedla přísnější kontroly na hraničních přechodech a obnovila politiku „zůstaň v Mexiku, která nutila žadatele o azyl čekat na výsledek svého řízení na mexické straně hranice. Počty legálně přijímaných uprchlíků byly sníženy na historická minima. Vízová politika se zpřísnila vůči celé řadě zemí, přičemž některé muslimské a africké státy čelily de facto zákazu vstupu jejich občanů na americké území.

Dopad těchto opatření byl obrovský nejen v samotných Spojených státech, ale také v zemích, kam byli deportovaní posíláni. Některé státy odmítaly přijímat deportované letouny, což vedlo k diplomatickým sporům. Salvador, Guatemala, Honduras – všechny tyto země se ocitly pod tlakem Washingtonu, aby spolupracovaly na přijímání svých občanů, a to i těch, kteří v těchto zemích strávili jen minimum času nebo tam vůbec nevyrostli.

Kritici z řad demokratů, nevládních organizací i části mezinárodního společenství poukazovali na to, že mnozí deportovaní nemají v cílových zemích žádné zázemí, rodinu ani prostředky k životu. Deportace se tak pro řadu z nich rovnala vyslání do neznáma, do prostředí, které pro ně bylo stejně cizí jako Amerika pro Trumpovy voliče. Příběhy rodin rozdělených deportacemi plnily stránky novin a sociální sítě, přičemž každý takový příběh byl pro jedny důkazem krutosti systému a pro druhé nutným důsledkem dodržování zákona.

Věk Trumpa tak v oblasti imigrační politiky přinesl zásadní zlom – Amerika se otevřeně přihlásila k restriktivnímu modelu, který staví kontrolu hranic a národní identitu nad humanitární závazky. Debata o tom, zda je tento přístup správný, neskončila a pravděpodobně ještě dlouho neskončí.

Celní války mění globální obchodní řád

Když Donald Trump poprvé vstoupil do Bílého domu, málokdo skutečně věřil, že jeho rétorika o clech a obchodních válkách se promění v konkrétní politiku, která otřese základy světového obchodu. Mýlili se. Trump nejenže splnil svá předvolební slova, ale šel ještě dál, než si většina analytiků vůbec dokázala představit. Celní války, které rozpoutal, se staly jedním z nejdefinujících rysů jeho politické éry a jejich dopady přetrvávají dodnes, bez ohledu na to, kdo zrovna sedí v Oválné pracovně.

Základní logika Trumpovy obchodní politiky byla zdánlivě jednoduchá: Amerika dlouhá desetiletí platila za globalizaci příliš vysokou cenu. Průmyslová srdce středozápadu se vylidnila, továrny se přestěhovaly do Číny nebo Mexika a dělníci, kteří kdysi tvořili páteř americké střední třídy, se ocitli bez práce a bez perspektivy. Trump tuto frustraci dokonale zachytil a přetavil ji do konkrétních opatření. Cla na čínské zboží, která postupně vyšplhala na desítky procent, nebyla jen ekonomickým nástrojem – byla politickým signálem, že éra nekritického přijímání globalizace skončila.

Čína reagovala symetrickými opatřeními a svět se ocitl uprostřed obchodního konfliktu, který neměl od třicátých let dvacátého století obdoby. Američtí farmáři najednou zjistili, že jejich sója nemá kam putovat, výrobci automobilů počítali zdražení součástek a spotřebitelé začali pociťovat rostoucí ceny v supermarketech. Přesto Trumpovi příznivci trvali na tom, že krátkodobá bolest je nutnou cenou za dlouhodobé uzdravení americké ekonomiky. Argument o „spravedlivém obchodu namísto „volného obchodu se stal mantrou celé jedné politické generace.

Evropa se ocitla v nezáviděníhodné pozici. Transatlantické partnerství, které fungovalo desítky let jako samozřejmost, se najednou dostalo pod enormní tlak. Trump otevřeně zpochybňoval smysl NATO a zároveň pohrozil cly na evropské automobily, což bylo pro Německo existenciální hrozbou. Brusel musel rychle přehodnotit svou strategii a začít přemýšlet o vlastní obchodní odolnosti. Výsledkem bylo paradoxní sblížení Evropy s Čínou v některých oblastech, přestože i zde panovala hluboká nedůvěra.

Mexiko a Kanada prošly bolestivým přejednáváním NAFTA, které nakonec vyústilo v dohodu USMCA. Trump ji prezentoval jako velké vítězství, kritici poukazovali na to, že změny byly spíše kosmetické. Nicméně samotný fakt, že dohoda byla renegociována pod tlakem cel a vyhrůžek, ukázal, že Trumpova metoda vyjednávání přes konfrontaci může přinášet výsledky, byť za vysokou politickou cenu.

Globální dodavatelské řetězce, které se budovaly desetiletí, se začaly přeskupovat. Firmy hledaly alternativy k čínské výrobě a Vietnam, Indie nebo Bangladéš zaznamenaly příliv investic. Tento proces, který ekonomové nazývají „friend-shoring nebo „nearshoring, byl v mnoha ohledech nevratný. Trumpovy celní války tak paradoxně urychlily transformaci globálního obchodního řádu, i když výsledek byl přesně opačný, než si mnozí v Pekingu přáli.

Je důležité si uvědomit, že celní politika Trumpovy éry nebyla jen americkým fenoménem. Stala se katalyzátorem pro celosvětovou diskusi o tom, zda dosavadní model globalizace slouží všem, nebo jen úzké vrstvě. Populistická vlna, která se přehnala Evropou, Latinskou Amerikou i Asií, čerpala z podobných zdrojů nespokojenosti – z pocitu, že volný obchod sice zvyšuje celkové bohatství, ale jeho plody jsou rozděleny krajně nerovnoměrně.

Druhý Trumpův mandát přinesl eskalaci, která překonala i ta nejodvážnější očekávání. Plošná cla na dovoz z desítek zemí, hrozby odvetných opatření a nervózní reakce burz po celém světě ukázaly, že svět vstoupil do nové éry obchodního nacionalismu, ze které není snadná cesta zpět. Mezinárodní instituce jako WTO se ocitly na okraji dění, neschopné efektivně arbitrovat spory mezi mocnostmi, které přestaly respektovat jejich autoritu.

Celní války Trumpovy éry tak nejsou jen epizodou v dějinách americké hospodářské politiky. Jsou symptomem hlubší krize multilaterálního řádu, který vznikl po druhé světové válce a který se nyní, pod tlakem nacionalismu, technologické rivality a geopolitického napětí, začíná rozpadat. Otázka nestojí, zda se globální obchodní řád změní, ale jak bude vypadat ten nový – a kdo bude mít dost síly a vůle ho formovat podle svých představ.

Oslabení NATO a vztahů se spojenci

Když Donald Trump poprvé vstoupil do Bílého domu v roce 2017, mnozí evropští lídři doufali, že jeho rétorika vůči NATO zůstane pouhou rétorikou. Brzy se však ukázalo, že Trump myslí svá slova vážně. Opakovaně zpochybňoval smysl Severoatlantické aliance, označoval ji za zastaralou a neférovou vůči Spojeným státům. Tvrdil, že Amerika platí příliš mnoho za bezpečnost zemí, které si to podle něj nezaslouží, protože samy nevydávají dostatečné prostředky na obranu.

Tento přístup způsobil v Evropě hluboké znepokojení. Německo, Francie, Itálie i menší členské státy NATO najednou stály před otázkou, na niž nebyly připraveny: co se stane, pokud americká záštita přestane být spolehlivá? Francouzský prezident Emmanuel Macron tehdy prohlásil, že Evropa musí převzít větší odpovědnost za vlastní bezpečnost, a použil výraz „mozková smrt NATO, který vyvolal bouřlivé reakce na obou stranách Atlantiku. Bylo to přiznání toho, co mnozí evropští diplomaté říkali jen v soukromí – že aliance prochází existenciální krizí, jejíž příčinou není jen Rusko nebo Čína, ale paradoxně i chování samotného amerického prezidenta.

Trump se nijak netajil tím, že považuje závazek kolektivní obrany zakotvený v článku 5 Washingtonské smlouvy za podmíněný. Naznačoval, že Spojené státy nebudou automaticky bránit spojence, kteří nesplňují cíl dvou procent HDP na obranu. Takový postoj byl pro alianci, postavenou na principu vzájemné solidarity, doslova otřesem základů. Pobaltské státy, Polsko a další země na východním křídle NATO, které si jsou dobře vědomy ruské hrozby, začaly nervózně přehodnocovat svou bezpečnostní situaci.

Vztahy s tradičními spojenci se zhoršovaly i v jiných oblastech. Trump se dostal do ostrých sporů s německou kancléřkou Angelou Merkelovou ohledně obchodní bilance, plynovodu Nord Stream 2 i výdajů na obranu. Německo označoval za „rukojmí Ruska a zároveň mu vyčítal, že se nespoléhá dostatečně na americkou ochranu. Tento paradox byl pro mnohé pozorovatele nepochopitelný, ale Trumpovi to nevadilo – jeho rétorika sloužila především domácímu publiku, které chtělo slyšet, že Amerika přestane být „hlupákem světa.

Situace se ještě zkomplikovala, když Trump jednostranně rozhodl o stažení části amerických vojsk z Německa. Oznámení přišlo bez konzultace se spojenci, bez strategického zdůvodnění, prostě jako gesto nespokojenosti. Německá vláda reagovala s tichým zděšením, zatímco v zákulisí bruselských koridorů se množily obavy o budoucnost transatlantického partnerství.

Druhý Trumpův mandát, který začal v roce 2025, tyto tendence ještě prohloubil. Trump se vrátil do Bílého domu s ještě větší sebedůvěrou a ještě menší ochotou naslouchat spojencům. Tlak na evropské členy NATO, aby zvýšili výdaje na obranu na tři nebo dokonce pět procent HDP, byl bezprecedentní. Někteří evropští lídři se pokoušeli Trumpovi vyhovět, jiní otevřeně mluvili o nutnosti evropské strategické autonomie jako o jediné rozumné odpovědi na americkou nespolehlivost.

Zvláštní kapitolou bylo Trumpovo chování vůči Ukrajině a jeho vztah k Vladimiru Putinovi. Mnoho spojenců v NATO sledovalo s rostoucím znepokojením, jak americký prezident opakovaně relativizoval ruskou agresi, hovořil o rychlém míru za každou cenu a dával najevo sympatie k ruskému prezidentovi. To vrhalo stín pochybností na celou architekturu evropské bezpečnosti, která stojí na americké přítomnosti a závazcích.

Věk Trumpa tak přinesl do transatlantických vztahů trhliny, jejichž hloubku bude obtížné v dohledné době zacelit. Důvěra, která se budovala desítky let, se ukázala být překvapivě křehkou. Evropa se musela začít ptát sama sebe, zda může nadále spoléhat na partnera, jehož zahraniční politika se mění s každým tweetem a jehož loajalita vůči alianci závisí na momentální náladě jednoho muže v Oválné pracovně.

Sblížení s Putinem a konec podpory Ukrajině

Jedním z nejkontroverznějších aspektů Trumpova návratu do Bílého domu bylo jeho zjevné sbližování s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, které vyvolalo vlnu znepokojení nejen mezi evropskými spojenci, ale i uvnitř samotné americké politické scény. Trump nikdy neskrýval svůj obdiv k Putinovu stylu vládnutí a jeho rétorika od prvních dnů druhého mandátu naznačovala, že vztahy mezi Washingtonem a Moskvou dozná zásadních změn. Tento posun měl přitom přímé a bolestivé důsledky pro Ukrajinu, která se od února 2022 bránila ruské vojenské agresi.

Trump opakovaně prohlašoval, že válku na Ukrajině dokáže ukončit během jediného dne, případně během několika týdnů. Tato slova zněla mnohým jako nebezpečná naivita nebo záměrná dezinformace, protože realita konfliktu byla nesrovnatelně složitější. Přesto se stala součástí jeho předvolební kampaně i jeho prezidentské rétoriky po nástupu do úřadu. Problém spočíval v tom, že Trumpova vize „rychlého míru v praxi znamenala tlak na Kyjev, aby přistoupil na podmínky, které by de facto legitimizovaly ruské územní zisky. Jinými slovy, Ukrajina měla platit cenu za mír, který si nevybrala a který by pro ni představoval kapitulaci.

Administrativa postupně omezovala vojenskou pomoc Kyjevu. Dodávky zbraní, munice a finanční podpory, které byly za Bidenovy vlády považovány za klíčový nástroj udržení ukrajinské obrany, začaly být zpochybňovány nebo přímo pozastavovány. Trumpovi poradci argumentovali tím, že Spojené státy vynakládají obrovské prostředky na konflikt, který se jich přímo netýká, a že je čas, aby Evropa převzala větší díl odpovědnosti. Tento argument sice obsahoval zrnko pravdy, avšak způsob, jakým byl prezentován, působil jako záminku k opuštění spojence v nejtěžší chvíli.

Evropa reagovala s hlubokými obavami. Lídři jako Emmanuel Macron, Olaf Scholz nebo polský premiér Donald Tusk opakovaně varovali, že oslabení podpory Ukrajině by mohlo povzbudit Putina k dalším agresivním krokům nejen na východě Evropy, ale v celém euroatlantickém prostoru. Bezpečnostní architektura, budovaná desítky let po skončení studené války, se najednou zdála být na pokraji zhroucení. NATO sice formálně fungovalo dál, ale důvěra v americký závazek k článku 5 Washingtonské smlouvy byla vážně otřesena.

Přímé rozhovory mezi Trumpem a Putinem, o nichž média spekulovala a které se skutečně v různých formách odehrávaly, vzbuzovaly otázky ohledně transparentnosti americké zahraniční politiky. Nikdo mimo nejužší okruh prezidentových poradců přesně nevěděl, co si tito dva muži říkají a jaké záruky si navzájem poskytují. Kongres byl z velké části obcházen, tradiční diplomatické kanály byly marginalizovány a rozhodnutí klíčového významu padala v kuloárech bez řádné demokratické kontroly.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se ocitl v mimořádně obtížné pozici. Na jedné straně potřeboval udržet americkou podporu jako životně důležitý zdroj zbraní, financí a politické legitimity. Na druhé straně mu bylo stále zřejmější, že Trump od něj očekává ústupky, které by byly pro ukrajinskú společnost jen těžko přijatelné. Zelenskyj se pokoušel balancovat mezi diplomatickou zdvořilostí vůči Washingtonu a zachováním vlastní důstojnosti i důstojnosti svého národa, přičemž tento tanec na laně byl sledován celým světem s napětím.

Kritici Trumpovy politiky poukazovali na historické paralely, které nebyly lichotivé. Přirovnávali jeho přístup k appeasementu třicátých let dvacátého století, kdy západní mocnosti ustupovaly Hitlerovi v naději, že tím zajistí mír. Tato srovnání Trump a jeho příznivci odmítali jako hysterická a přehnaná, ale faktem zůstávalo, že každý ústupek vůči Moskvě byl Kremlem vnímán jako signál slabosti a příležitost k dalšímu nátlaku. Dynamika konfliktu se nezměnila jen proto, že se změnil americký prezident.

Celý tento vývoj přinesl Trumpovu věku jedno z jeho nejostřejších definičních rysů: ochotu obětovat principy mezinárodního práva, územní celistvosti a solidarity se spojenci na oltář krátkodobých politických zisků a osobních vztahů s autoritářskými vůdci. Svět sledoval tento posun s neskrývaným znepokojením a mnozí analytici se ptali, zda se Amerika, která po desetiletí vystupovala jako garant liberálního mezinárodního řádu, nerozhodla tento řád opustit jednou provždy.

Útok na demokratické instituce a svobodná média

Od prvních dnů svého druhého prezidentského mandátu dal Donald Trump jasně najevo, že jeho vztah k demokratickým institucím a svobodným médiím zůstává přinejmenším komplikovaný, ne-li přímo nepřátelský. Způsob, jakým se chopil moci, a kroky, které následovaly, vyvolaly vlnu znepokojení nejen v USA, ale i v zemích, které tradičně považovaly americkou demokracii za vzor hodný následování.

Trump opakovaně označoval mainstreamová média za „nepřátele lidu, což je rétorika, která v demokratických společnostech nemá příliš precedentů – přinejmenším ne v takovém rozsahu a intenzitě. Novináři, kteří se odvážili klást kritické otázky nebo publikovat investigativní materiály odhalující pochybné praktiky jeho administrativy, se ocitali pod palbou osobních útoků, výhrůžek a systematické diskreditace. Tento přístup není náhodný. Jde o promyšlenou strategii, jejímž cílem je podkopat důvěru veřejnosti v nezávislé zpravodajství a přesměrovat ji k médiím, která jsou Trumpovi nakloněna nebo přímo loajální.

Paralela s autoritářskými režimy je v tomto ohledu nevyhnutelná. Historici a politologové upozorňují, že útok na svobodný tisk je vždy jedním z prvních kroků při demontáži demokratického systému. Není třeba média přímo zakázat – stačí je systematicky diskreditovat, zpochybňovat jejich integritu a vytvářet alternativní informační ekosystém, ve kterém se fakta a lži mísí do té míry, že běžný člověk přestane rozlišovat mezi nimi.

Trumpova administrativa přistoupila také k bezprecedentnímu tlaku na federální instituce, které by měly fungovat jako nezávislé pilíře demokratického státu. Ministerstvo spravedlnosti, FBI, volební komise – všechny tyto orgány se staly terčem Trumpových útoků v momentě, kdy jejich závěry neodpovídaly jeho politickým zájmům. Propouštění úředníků, kteří odmítali podřídit svou práci politickým direktivám, se stalo téměř rutinní záležitostí. Nezávislost justice, která je v demokratickém systému absolutně klíčová, byla zpochybňována způsobem, který by ještě před deseti lety byl nepředstavitelný.

Zvláštní kapitolou je pak Trumpův vztah k volbám a volebnímu procesu. Přesvědčení, že volby v roce 2020 byly ukradeny, se stalo základním kamenem jeho politické identity i přes to, že desítky soudů toto tvrzení odmítly jako nepodložené. Tato narativní linie slouží dvojímu účelu – jednak udržuje základnu aktivní a rozezlenou, jednak systematicky podkopává důvěru v demokratické procesy jako takové. Pokud lidé přestanou věřit, že volby jsou férové, přestanou věřit celému systému. A to je přesně ten stav, který autoritářsky smýšlející politici potřebují ke svému přežití.

V širším kontextu nelze přehlédnout, jak Trumpův přístup inspiroval podobně smýšlející politiky po celém světě. Od Maďarska přes Brazílii až po různé evropské populistické strany – všude lze sledovat přejímání stejných technik: diskreditace médií, útok na soudní nezávislost, zpochybňování volebních výsledků a budování alternativní reality prostřednictvím sociálních sítí. Trump v tomto smyslu není izolovaným jevem, ale spíše symbolem globálního trendu, který ohrožuje liberální demokracii v jejích samotných základech.

Svobodná média přitom nejsou dokonalá – mají své chyby, předsudky a selhání. Ale jsou nenahraditelným nástrojem kontroly moci, bez něhož se demokracie mění v pouhou fasádu. Když prezident největší světové demokracie tuto roli systematicky zpochybňuje, jde o něco víc než jen politický spor. Jde o útok na samotnou architekturu otevřené společnosti.

Elon Musk jako klíčová postava Trumpovy éry

Málokdo by si před několika lety dokázal představit, že nejbohatší člověk planety se stane jednou z nejviditelnějších a nejkontroverznějších postav americké politiky. Elon Musk, zakladatel SpaceX, Tesla a majitel platformy X, se v průběhu Trumpovy éry proměnil z technologického vizionáře v politického hráče, jehož vliv sahá daleko za hranice Silicon Valley. Jeho přítomnost v Trumpově bezprostředním okolí není náhodná – je výsledkem dlouhodobého sbližování dvou mužů, kteří sdílejí podobný způsob myšlení, odpor k zavedené mediální a politické třídě a nezdolnou touhu bourat existující systémy.

Muskova podpora Donalda Trumpa během prezidentské kampaně v roce 2024 byla jedním z nejsledovanějších politických spojenectví moderní doby. Musk nejenže finančně přispěl do Trumpovy volební kampaně, ale aktivně využíval svou platformu X k šíření Trumpových myšlenek, k útokům na politické oponenty a k mobilizaci voličů, kteří se cítili odcizeni od mainstreamových médií. Platforma X se pod jeho vedením stala nástrojem politické komunikace, jakého svět dosud neviděl – místem, kde se formovaly narativy, kde se šířily informace i dezinformace a kde Musk osobně vstupoval do debat s miliony sledujících.

Když Trump zvítězil ve volbách a vrátil se do Bílého domu, Muskova role se nezmenšila, naopak posílila. Trump jmenoval Muska do čela nově vzniklého Ministerstva vládní efektivity, neformálně označovaného zkratkou DOGE, což byl krok, který vzbudil bouřlivé reakce napříč politickým spektrem. Kritici okamžitě upozorňovali na střet zájmů – Musk přece řídí firmy, které jsou závislé na vládních zakázkách, a nyní dostával pravomoc rozhodovat o tom, jak a kde federální vláda utrácí peníze. Zastánci naopak tvrdili, že právě takový člověk jako Musk, zvyklý na efektivitu a výsledky, je přesně tím, co americká byrokracie potřebuje.

Muskův styl práce byl od samého počátku radikální a nekompromisní. Stejně jako kdysi vstoupil do Twitteru a během několika týdnů propustil tisíce zaměstnanců, přistoupil i k federálnímu aparátu s podobnou razancí. Hovořilo se o masivním propouštění státních zaměstnanců, o rušení celých oddělení a o digitalizaci procesů, které po desetiletí fungovaly na papíře. Mnozí odborníci varovali, že takový přístup může sice přinést krátkodobé úspory, ale zároveň způsobit hluboké škody ve fungování státních institucí, jejichž hodnota se nedá měřit pouze číslicemi na účetním výkazu.

Vztah Muska a Trumpa je fascinující i proto, že jde o spojenectví dvou silných egů, z nichž každý je zvyklý být středem pozornosti. Trump vždy vyžadoval absolutní loajalitu od svého okolí, zatímco Musk je muž, který si nikdy nenechal nic diktovat. Napětí mezi oběma muži proto čas od času propukalo na veřejnosti, zejména tehdy, když Musk vyjádřil názor, který nebyl zcela v souladu s Trumpovou linií. Přesto jejich partnerství vydrželo, protože oba muži si navzájem poskytují něco, co sami nemohou mít – Trump potřebuje Muskovu technologickou kredibilitu a přístup k mladým, technologicky zdatným voličům, zatímco Musk potřebuje politickou ochranu a vliv na regulační prostředí, ve kterém jeho firmy operují.

Nelze přehlédnout ani globální rozměr Muskova angažmá. Jeho komentáře k politickému dění v Evropě, jeho otevřená podpora krajně pravicových stran v Německu, Velké Británii či Itálii způsobily diplomatické třenice a vyvolaly otázky o tom, zda soukromá osoba – byť s obrovským vlivem – má právo takto zasahovat do vnitřní politiky suverénních států. Evropští lídři reagovali s různou mírou znepokojení, někteří ho otevřeně kritizovali, jiní se snažili udržet konstruktivní dialog s mužem, jehož satelitní síť Starlink se stala klíčovou infrastrukturou pro celou řadu zemí.

Věk Trumpa je tedy neoddělitelně spjat s fenoménem Elona Muska – muže, který redefinoval hranice mezi technologickým světem a světem politiky, mezi soukromým podnikáním a veřejnou mocí. Ať už ho člověk obdivuje nebo se ho obává, jeho přítomnost v epicentru americké moci je faktem, který nelze ignorovat. Trumpova éra tak přinesla světu nový typ politického aktéra – miliardáře s vlastní mediální platformou, vlastní vesmírnou agenturou a vlastní vizí toho, jak by měl svět vypadat. A právě tato kombinace moci, peněz a technologií dělá z Muska postavu, která bude definovat nejen Trumpovo druhé prezidentství, ale možná i celou epochu, jež teprve přichází.

Sociální sítě jako hlavní nástroj Trumpovy komunikace

Od prvních dnů svého politického vzestupu Donald Trump pochopil něco, co většina tradičních politiků odmítala přijmout nebo vůbec nedokázala rozpoznat – sociální sítě nejsou jen doplňkovým nástrojem komunikace, jsou jejím srdcem. Zatímco jeho předchůdci a soupeři investovali miliony dolarů do televizních spotů a tiskových konferencí, Trump si sedl k telefonu a začal psát. A svět se otřásl.

Věk Trumpa: Srovnání s ostatními americkými prezidenty při nástupu do úřadu

Prezident	Věk při nástupu do úřadu	Rok nástupu	Politická strana	Pořadí prezidenta
Donald Trump (1. funkční období)	70 let	2017	Republikánská	45.
Donald Trump (2. funkční období)	78 let	2025	Republikánská	47.
Joe Biden	78 let	2021	Demokratická	46.
Barack Obama	47 let	2009	Demokratická	44.
George W. Bush	54 let	2001	Republikánská	43.
Bill Clinton	46 let	1993	Demokratická	42.
Ronald Reagan	69 let	1981	Republikánská	40.
John F. Kennedy	43 let	1961	Demokratická	35.
* Průměrný věk amerického prezidenta při nástupu do úřadu je přibližně 55 let. Trump se svými 78 lety ve druhém funkčním období stal jedním z nejstarších prezidentů v historii USA, stejně jako jeho předchůdce Biden.

Twitter, dnes přejmenovaný na X, se stal jeho osobním megafonem, tribunou, ale také zbraní. Každý tweet byl událostí. Každý příspěvek dokázal přesměrovat celonárodní diskuzi, rozčílit novináře, nadchnout příznivce nebo vyvolat diplomatický incident. To nebyla náhoda. Trump instinktivně chápal, jak algoritmy fungují, jak emoce pohánějí sdílení a jak kontroverze generuje dosah, který by si žádná placená kampaň nemohla dovolit.

Během jeho prvního prezidentského mandátu se stalo pravidlem, že ranní tweetování z Bílého domu předcházelo jakémukoliv oficiálnímu vyjádření jeho administrativy. Mluvčí, ministři a poradci se mnohdy dozvídali o klíčových rozhodnutích stejně jako novináři – přes obrazovku telefonu. Tento styl komunikace zcela rozložil tradiční hierarchii informací a zpochybnil roli médií jako zprostředkovatelů mezi mocí a veřejností.

Když byl Trumpovi v lednu 2021 po útoku na Kapitol zablokován účet na Twitteru, mnozí věřili, že to znamená konec jeho politického vlivu. Ukázalo se, že se mýlili. Trump sice dočasně přišel o svůj nejsilnější nástroj, ale jeho základna zůstala věrná a on sám hledal alternativy. Spustil vlastní platformu Truth Social, která sice nikdy nedosáhla dosahu Twitteru, ale posloužila jako důkaz, že jeho vztah k digitálnímu prostoru je hluboce strategický, nikoliv nahodilý.

Návrat na X po tom, co Elon Musk platformu koupil a obnovil Trumpovi účet, byl symbolickým momentem celé éry. Dva nejviditelnější muži amerického veřejného života, oba přesvědčení, že tradiční instituce selhaly, se ocitli na stejné platformě, vzájemně si posilující dosah a vliv. Tento spojenecký vztah nebyl jen osobní – byl ideologický a mediální zároveň.

Trumpova komunikace na sociálních sítích se vyznačuje několika charakteristickými rysy, které jeho tým vědomě kultivoval. Přímočarost hraničící s hrubostí, opakování klíčových frází až do jejich zažití v kolektivní paměti, útočení na konkrétní osoby jménem a neustálé vytváření pocitu ohrožení, které mobilizuje jeho voliče. Nejde o politickou rétoriku v klasickém slova smyslu – jde o emocionální manipulaci v reálném čase, prováděnou s chirurgickou přesností.

Výzkumníci z různých amerických univerzit opakovaně potvrdili, že Trumpovy příspěvky na sociálních sítích dokázaly ovlivňovat burzovní indexy, měnové kurzy i náladu na mezinárodních trzích. Jedno oznámení o clech, jeden útok na konkurenta, jedna věta o vztazích s Čínou – a finanční svět reagoval okamžitě. Sociální sítě se tak v Trumpově podání staly nástrojem ekonomické i geopolitické moci, nikoliv pouze politické propagandy.

Nelze přitom přehlédnout, jak tento přístup proměnil celou politickou kulturu nejen v Americe, ale i v Evropě a dalších částech světa. Politici napříč spektrem začali napodobovat jeho styl – zkracovat vzkazy, vyhledávat kontroverze, útočit na média a budovat přímý vztah s voliči přes sociální sítě bez filtrů a bez novinářů jako prostředníků. V Česku, v Maďarsku, v Itálii, v Brazílii – všude se objevily lokální varianty tohoto modelu.

Věk Trumpa je tak v mnoha ohledech věkem sociálních sítí jako politického nástroje první kategorie. Nejde jen o to, co Trump říká. Jde o to, jak to říká, kde to říká a jak rychle se to šíří. Každý příspěvek je součástí většího narativu, který se buduje den za dnem, tweet za tweetem, příspěvek za příspěvkem. A tento narativ má svou vlastní logiku, svůj vlastní rytmus a svou vlastní moc – moc, která dokázala přepsat pravidla moderní demokracie způsobem, jehož důsledky teprve začínáme plně chápat.

Polarizace americké společnosti dosahuje vrcholu

Nikdy v moderních dějinách Spojených států nebyla společnost tak hluboce rozdělena jako v době, kdy Donald Trump vstoupil na politickou scénu a postupně přetvořil celý krajinný obraz americké politiky. Nejde přitom o pouhé politické neshody, které provázely každou demokratickou společnost od jejích počátků. Jde o něco mnohem hlubšího, téměř existenciálního – o střet dvou světů, které sdílejí stejné území, ale žijí v naprosto odlišných realitách, čerpají informace z různých zdrojů a přestávají si navzájem rozumět dokonce i na té nejzákladnější lidské rovině.

Trumpova éra nezpůsobila polarizaci americké společnosti, ale bezpochyby ji dramaticky urychlila a prohloubila. Trhliny existovaly dávno předtím – v rasových otázkách, v ekonomické nerovnosti, v kulturních válkách, které doutnaly pod povrchem desetiletí. Trump však byl tím, kdo přiložil pochodeň k suché trávě. Jeho rétorika, záměrně provokativní a nikdy se neomlouvající, rozdělila Ameriku na ty, kteří v něm viděli spasitele, a ty, kteří v něm spatřovali největší hrozbu pro americkou demokracii od dob občanské války.

Geografická dimenze tohoto rozdělení je zarážející. Venkovská Amerika a maloměstská Amerika se přiklonila k Trumpovi s takovou loajalitou, jakou republikánská strana nezažila generace. Naopak velká metropolitní centra – New York, Los Angeles, Chicago, Seattle – zůstala pevnostmi demokratů. Tato geografická propast není jen statistickým jevem, odráží hlubší kulturní a ekonomický rozkol. Lidé v průmyslových oblastech Pensylvánie, Ohia nebo Michiganu cítili, že je globalizace přejela jako parní válec, že jejich způsob života mizí a nikdo v hlavním městě jim nenaslouchá. Trump jim nabídl příběh, v němž jsou obětí a on jejich mstitelem.

Mediální ekosystém tento rozkol nejen reflektuje, ale aktivně ho živí. Fox News na jedné straně a MSNBC či CNN na straně druhé nevysílají jen různé interpretace téhož světa – vysílají v podstatě zprávy o dvou různých světech. Sociální sítě pak tento jev ještě znásobily algoritmickým způsobem, který uživatele uzavírá do informačních bublin, kde slyší výhradně hlasy potvrzující jejich vlastní přesvědčení. Výsledkem je, že průměrný Trumpův volič a průměrný odpůrce Trumpa nesdílejí téměř žádnou společnou faktickou základnu, o níž by mohli diskutovat.

Výzkumy veřejného mínění opakovaně ukazují, že počet Američanů, kteří by nechtěli, aby jejich dítě uzavřelo sňatek s příslušníkem druhé politické strany, vzrostl v posledních dvou desetiletích několikanásobně. Politická identita přestala být jen otázkou volebních preferencí a stala se součástí osobní identity, srovnatelnou s náboženstvím nebo etnickou příslušností. Lidé si vybírají přátele, sousedy, restaurace a obchody podle politického přesvědčení. Amerika se fragmentuje na paralelní komunity, které spolu téměř nepřicházejí do kontaktu.

Útok na Kapitol ze 6. ledna 2021 byl v tomto smyslu symbolickým vrcholem – okamžikem, kdy se politická polarizace přelila do fyzického násilí namířeného proti samotným institucím demokracie. Pro jedny šlo o hanebný útok na srdce americké republiky, pro druhé o legitimní projev hněvu oklamaného lidu. Tento interpretační rozdíl sám o sobě říká vše o tom, jak hluboko sahají trhliny v americké společnosti. Není to jen otázka politiky – je to otázka sdíleného smyslu pro realitu, který se zdá být nenávratně ztracen.

Trumpův návrat do Bílého domu v roce 2025 tuto polarizaci nijak nezacelil, spíše naopak. Každý jeho dekret, každý tweet, každé jmenování vyvolává bouřlivé reakce na obou stranách barikády, přičemž střední proud, kdysi páteř americké politiky, se zdá být stále tenčí a politicky bezmocnější. Amerika Věku Trumpa je zemí, kde kompromis ztratil svůj původní smysl a kde každá politická bitva je vedena jako existenciální zápas o přežití národní duše.

Trumpův vliv inspiruje pravicové hnutí po světě

Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem v roce 2016 a jeho návrat do Bílého domu v roce 2024 nepředstavuje jen americký politický fenomén. Jde o něco mnohem širšího, o globální vlnu, která přepisuje pravidla politického diskurzu na celém světě. Trumpův styl, jeho rétorika a jeho ochota rozbíjet zavedené normy se staly inspirací pro pravicové a populistické hnutí od Evropy přes Latinskou Ameriku až po Asii. Svět sleduje Ameriku a mnozí politici si vzali z Trumpovy příručky více než jen jednu stránku.

V Evropě je tento vliv patrný snad nejvýrazněji. Italská premiérka Giorgia Meloniová, která se dostala k moci v čele strany Fratelli d'Italia, otevřeně sdílí mnohé hodnoty, které Trump prosazoval po celou dobu své politické kariéry. Odpor vůči nekontrolované migraci, skepticismus vůči bruselským elitám a důraz na národní suverenitu jsou témata, která rezonují napříč celou Evropou. Marine Le Penová ve Francii, Viktor Orbán v Maďarsku nebo AfD v Německu — to všechno jsou politické síly, které čerpají z podobného zdroje inspirace, i když každá z nich má své specifické národní kořeny.

Orbán je přitom zvláštním případem. Maďarský premiér si s Trumpem vybudoval vztah, který přesahuje pouhou politickou sympatii. Orbánova vize „neliberální demokracie a jeho otevřená kritika Bruselu nacházejí v Trumpově světonázoru silný ohlas. Trumpovo vítězství v roce 2024 Orbán přivítal s nadšením, které dával jen málokdy najevo, a jeho slova o tom, že Amerika se vrátila na správnou cestu, nebyla jen zdvořilostní frází.

Za oceánem v Latinské Americe se jako nejviditelnější „tropický Trump etabloval argentinský prezident Javier Milei. Jeho radikální libertarianismus, chaotický komunikační styl a ochota útočit na zavedené instituce připomínají trumpovský přístup k politice. Milei dokonce navštívil Trumpa v Mar-a-Lagu ještě před jeho inaugurací, což byl symbolický akt potvrzující příslušnost k nové mezinárodní pravicové internacionále. Brazilský exprezident Jair Bolsonaro byl přitom ještě přímočařejší ve svém obdivu k Trumpovi, přičemž jeho příznivci po prohraných volbách v roce 2022 dokonce napodobili útok na Capitol Hill tím, že vtrhli do brazilských vládních budov.

Co všechna tato hnutí spojuje? Především hluboká nedůvěra vůči tradičním médiím, akademickým elitám a nadnárodním institucím, které jsou vnímány jako odtržené od každodenních starostí obyčejných lidí. Trump jako první ukázal, že sociální sítě mohou nahradit tradiční mediální filtr a že přímá komunikace s voliči přes platformy jako Twitter nebo Truth Social může být mocnějším nástrojem než tisková konference v hlavním vysílacím čase.

Tento mediální model převzali politici po celém světě. Geert Wilders v Nizozemsku, Santiago Abascal ve Španělsku nebo Éric Zemmour ve Francii — všichni si uvědomili, že provokativní tweety a virální videa dokážou generovat pozornost, která by jinak stála miliony ve volebních kampaních. Trump jim ukázal, že skandál není nutně politická smrt, ale může být naopak palivem pro mobilizaci vlastní základny.

Důležité je také pochopit, proč tento vliv funguje. Globalizace přinesla ekonomické zisky, ale také hluboké nerovnosti. Průmyslová města v americkém Rust Beltu, francouzském venkově nebo britském severu zažila desetiletí stagnace, zatímco metropolitní centra prosperovala. Tato geografická a ekonomická propast se proměnila v propast kulturní a politickou, přičemž Trump jako první velkým způsobem pojmenoval tuto frustraci a přeměnil ji v politickou sílu. Jeho heslo „Make America Great Again bylo exportovatelné, protože nostalgii po lepších časech sdílí voliči po celém světě.

Kritici samozřejmě upozorňují na nebezpečí tohoto trendu. Oslabování demokratických institucí, útok na nezávislost soudů, zpochybňování výsledků voleb — to jsou jevy, které se v různé míře objevují ve všech zemích, kde populistická pravice získala vliv. Trump svým chováním po volbách v roce 2020 dal světu nebezpečný precedent: že zpochybňování demokratického procesu je přijatelnou politickou strategií. Tento precedent byl rychle napodoben, jak ukázaly události v Brazílii nebo pokusy některých evropských politiků zpochybňovat legitimitu volebních výsledků.

Věk Trumpa tak není jen americkým příběhem. Je to příběh o globální transformaci politiky, o erozi starých jistot a o hledání nových odpovědí na otázky, které tradiční politické strany nedokázaly nebo nechtěly zodpovědět. Ať už Trumpa milujete nebo nenávidíte, jeho vliv na světovou politiku je nesporný a jeho odkaz bude formovat politické debaty ještě dlouhá desetiletí, bez ohledu na to, co se bude dít v samotné Americe.

Žijeme v době, kdy pravda se stala zbožím, které se prodává nejvyššímu dražiteli, kdy lži se šíří rychleji než světlo a kdy muž s oranžovou tváří přesvědčil miliony, že chaos je forma řádu. Věk Trumpa není jen americkým příběhem – je zrcadlem celého světa, který zapomněl rozlišovat mezi celebritou a státníkem, mezi výkřikem a moudrostí.

Radovan Šimánek

Historici hodnotí toto období jako zlomové

Málokdy se stane, že historici začnou o určitém období hovořit jako o zlomovém ještě v době, kdy toto období teprve probíhá. Přesto se zdá, že éra Donalda Trumpa tuto výjimku potvrzuje. Odborníci na moderní dějiny Spojených států i světové politiky se stále více shodují na tom, že nástup Trumpa do Bílého domu představoval zásadní předěl v dějinách liberální demokracie, a to nejen v americkém kontextu, ale v globálním měřítku.

Profesor harvardské univerzity Timothy Naftali, který se dlouhodobě věnuje studiu amerického prezidentství, v jednom ze svých rozhovorů poznamenal, že každá generace má svůj zlomový okamžik. Pro generaci jeho rodičů to byla druhá světová válka, pro jeho vlastní generaci to byl pád Berlínské zdi. Pro dnešní mladé lidi může být tímto okamžikem právě věk Trumpa, tedy období, které zpochybnilo dosud pevně zakotvené představy o tom, jak fungují demokratické instituce, svobodný tisk a mezinárodní spolupráce.

Co přesně dělá toto období tak výjimečným? Historici poukazují především na několik klíčových rovin. Za prvé jde o bezprecedentní způsob komunikace politické moci. Trump jako první americký prezident využil sociální sítě nikoli jako doplněk tradiční politické komunikace, ale jako její hlavní nástroj. Tím obešel zavedená média, redakce a novináře, kteří tradičně fungovali jako filtr mezi politikem a veřejností. Tento posun se ukázal být trvalým, protože po Trumpovi začali podobnou strategii přejímat politici na celém světě.

Za druhé historici zdůrazňují, že Trumpova éra otevřela Pandořinu skříňku populistické politiky v zemích, kde se dosud zdála být pevně uzavřena. Maďarsko, Polsko, Brazílie, Itálie — všude tam se ukázalo, že volič je ochoten podpořit kandidáta, který otevřeně napadá soudní moc, svobodná média a nadnárodní instituce. Trump nebyl příčinou tohoto trendu, ale stal se jeho symbolem a do jisté míry i jeho katalyzátorem.

Třetí rovina, na níž se historici shodují, je otřes transatlantického spojenectví. Vztah Spojených států a Evropy byl po desetiletí považován za jeden z nejstabilnějších pilířů světového pořádku. Trump tento pilíř nezboural, ale výrazně ho poškodil. Zpochybnil smysl NATO, označoval evropské spojence za příživníky a dal jasně najevo, že Amerika pod jeho vedením nebude automaticky stát za svými tradičními partnery. Evropa se musela začít vážně ptát, zda může nadále spoléhat na americkou záštitu.

Německá historička Hedwig Richterová, která se specializuje na dějiny demokracie, v tomto kontextu hovoří o tom, že demokracie nikdy nebyla samozřejmostí, ale Trumpova éra připomněla světu, jak křehká tato forma vlády ve skutečnosti je. Instituce, které se zdály být nezničitelné — nezávislé soudy, federální byrokracie, volební systém — se najednou ocitly pod tlakem, který jejich tvůrci nepředpokládali.

Je důležité dodat, že hodnocení tohoto období není jednoznačné. Část historiků upozorňuje, že Trump byl spíše symptomem než příčinou hlubší krize americké společnosti. Ekonomická nerovnost, ztráta průmyslových pracovních míst, kulturní fragmentace — to vše existovalo dlouho před tím, než Trump vstoupil na politickou scénu. On tyto napětí pouze pojmenoval a využil, nikoli vytvořil.

Přesto nelze popřít, že způsob, jakým Trump vykonával moc, zanechal trvalé stopy. Normy, které po desetiletí fungovaly jako neformální pravidla politického chování, se ukázaly být mnohem méně odolnými, než se předpokládalo. Prezident může lhát systematicky a bez politických důsledků. Může zpochybňovat výsledky voleb a přitom zůstat politicky relevantní. Může napadat soudce jménem a označovat novináře za nepřátele lidu — a jeho popularita přitom neklesá.

Historici budou o věku Trumpa psát ještě dlouhá desetiletí. Ale již dnes je zřejmé, že toto období změnilo pravidla hry v globální politice způsobem, který bude obtížné vrátit zpět. Svět po Trumpovi — ať už jde o jeho první nebo druhé funkční období — prostě není a nebude stejný jako svět před ním.